Tati, přenechej mi svůj byt ty už jsi svůj život prožil. Po těchto slovech dcera práskla dveřmi
Žil sám. Od chvíle, kdy odešla jeho žena, obklopila ho samota jako těžký černý závoj. Všechno se zdálo šedé. Nic mu už nepřinášelo radost ani slunečné dny, ani silný šálek čaje ráno, ani staré filmy, které kdysi bavily celou rodinu. Práce byla jedinou kotvou v tomto světě. Dokud měl sílu, chodil do ní, protože doma čekalo jen nesnesitelné ticho. To ticho mu znělo v uších a bodalo ho do srdce.
Dny plynuly jeden za druhým, všechny stejné, jako rozmnožené kopie: ráno, autobus, práce, domů, stíny na zdech, prázdné večery. Syn a dcera přicházeli čím dál míň, skoro zmizeli z jeho života. Jejich hovory byly krátké, jen z povinnosti. Pak přestali úplně zvedat. Bloumal hodinami po ulicích, zkoumal tváře kolemjdoucích, doufal, že v nich najde něco známého. Stáří ho neděsilo umírat sám, to ano.
Cítil, jak uvnitř hasne. Duše mu trpěla, svírala se. Vzpomínal na ženu chtěl se jí omluvit, ale nikdy si netroufnul vytočit její číslo. Pořád ji miloval. Litoval, že jí tolik věcí neřekl.
Pak jednoho dne se dcera objevila u dveří. Radoval se jako dítě. Připravil její oblíbené zákusky, uvařil čaj, vytáhl stará alba chtěl si připomenout ty krásné časy. Její návštěva ale nebyla kvůli tomu.
Tati, řekla chladným hlasem, bydlíš sám ve čtyřpokojovém bytě. To není fér. Prodej ho. Můžeš si koupit garsonku a zbytek peněz dát mně.
Nemohl uvěřit vlastním uším. Myslel, že žertuje, že se zasměje. Ale v jejím pohledu nebyla ani stopa ironie.
Já nic neprodávám. To je můj domov tady je tvůj pokoj z dětství, tady jsem žil s tvou mámou
Už jsi dost žil! odsekla bezcitně. Já ty peníze potřebuju víc než ty! Jsi sám, nač ti tolik místa?
Kdy přijdeš zas? zeptal se slabě, sotva poznávaje vlastní hlas.
Podívala se na něj lhostejně a při obouvání jen hodila:
Na tvůj pohřeb.
Dveře práskly. Zůstal zkamenělý. Pak se zhroutil na zem. Bolest v hrudi ho bušila jako kladivo. Ležel tam tři dny. Bez jídla, bez sil, bez naděje. Pak volal synovi.
Honzo, přijď necítím se dobře, prosil.
Syn poslouchal. Následovalo ticho. Pak řekl:
Tati, neber si to osobně, ale ten velký byt pro tebe opravdu není potřeba. Chci si koupit auto, mohl bys mi pomoct Přijel bych, kdybys se rozhodl byt prodat.
Pak nastalo ticho. To, které zní v uších a zanechává prázdnotu v duši. Položil sluchátko. Pochopil, že už nemá děti. Jen cizí lidi, kteří nosí jeho krev.
Nazítří vešel do lékárny. Náhodou tam potkal bratra své bývalé ženy. Ten ho překvapeně pozdravil.
Alena? zeptal se, jak se jí daří?
Odjela do Itálie, odpověděl muž stroze. Vdala se za Italy. Našla si štěstí.
Našla si štěstí Ta slova ho pálila. Nebyl proti jejímu štěstí. Byl proti své vlastní prázdnotě.
Další ráno se probudil s tíhou na hrudi. Venku visela nízká, temná obloha. Oblékl si kabát a vyšel ven. Prošel několik ulic. Našel starou lavičku ve dvoře. Sedl si. Zavřel oči. Jeho srdce udeřilo naposledy.
Jeho duše, unavená bolestí, lhostejností a tichem, se konečně vznesla tam, kde nikdo nezradí. Kde nikdo nežádá o poslední. Kde mu možná někdo zase řekne: Tati, chyběl jsi mi
Ale už to nebylo tady.
